Didaktika biochemie (a organické chemie)
Katedra učitelství a didaktiky chemie, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Vyučující: RNDr. Milada Teplá, Ph.D.; RNDr. Ing. Petr Distler, Ph.D. et Ph.D.
Při této metodě učitel po třídě rozestaví zdrojová stanoviště. Ta mohou zahrnovat kombinaci plakátů, které mají žáci prozkoumat; experimenty, které mají provést; krátké video, které mají zhlédnout; několik stran knihy, které mají přečíst; powerpointovou prezentaci, kterou mají projít na počítači apod.*
Žáci utvoří skupiny, například po čtyřech. Každá skupina má stejný cíl: porozumět všem aspektům předloženého tématu a naučit se je. Každá skupina se sama rozhoduje, kterého žáka vyšle (jako delegáta) na jaké stanoviště s ohledem na jeho preferovaný styl učení. Tito vyslanci pak navštíví daná stanoviště, kde se ve stanoveném čase (7-10 minut) snaží porozumět prezentovanému materiálu a zapisují si poznámky. Následně se vrátí zpět na základnu. Delegáti z různých skupin si mohou navzájem s porozuměním prezentovaných zdrojů pomáhat, takže každý z nich se pak vrací do své skupiny se sebejistitou a pocitem dobrého porozumění dané látce. Po návratu do své skupiny se žáci střídají ve vzájemném vyučování (10-15 minut). Učitel chodí po třídě, sleduje kvalitu práce žáků a odpovídá na případné dotazy.
(Není nezbytné, aby materiály pro jednotlivá stanoviště vytvářel pouze učitel. Může to být úkolem žáků, například paralelní třídy nebo můžeme využít produktů učení z loňského roku apod.)
*v našem případěse jednalo o stanoviště, která zahrnovala:
Metodu Delegování lze určitě zařadit mezi komunikační metody, které rozvíjejí komunikační dovednosti žáků. Komunikace mezi žáky by ale měla být korigovaná a zároveň nestresující, zajímavá a vyvážená. Měla by být pro děti aktivizující, zábavná a podněcující. Zároveň lze metodu delegování řadit také mezi metody kooperativního učení, kam patří skupinová práce a vzájemné učení. Pokud je příležitost, je dobré nechat mluvit, vysvětlovat a objasňovat látku žáka, který mluví se spolužáky na stejné komunikační i pojmové úrovni (a kulturní, věkové), což se o učiteli většinou říct nedá. Žáci si mezi sebou lépe rozumí, výklad učitele pro ně může být zbytečně složitý plný odborných výrazů, zatímco žáci znají navíc různé mnemotechnické pomůcky, finty, zjednodušení a zkratky, které učitel nezná nebo je dávno zapomněl.
Toto cvičení je vhodné zakončit určitou formou individuálního hodnocení. Bylo by nesmyslné dávat za tuto činnost špatné známky (ve smyslu jiné než jedničky). Učitel může na konci aktivitu žáků ověřovat otázkami. Pokud ve skupině žák zná odpověď na otázku, dostane jedničku celá skupina. Prostě se učitel snaží žáky formou jedničky odměnit, jedině tak posílí jejich motivaci takto pracovat i v dalších hodinách.
Tuto metodu bych zařadila na začátek vyučovací hodiny jako motivační a aktivizační prvek.
Žáci se pro dané téma nadchnou a pohyb po třídě jim také prospěje, pokud předtím například měli
několik hodin, při kterých jen seděli v lavicích a poslouchali výklad učitele.
Aktivitu je možné “regulovat” například zazvoněním na zvonek - jako signál, že se žáci mají
ze stanovišť přesunout do své skupiny, příp. že už se krátí čas, který mají na předání vědomostí,
které získali.
Při metodách vzájemného učení je důležité složení skupin. Pozor na to aby se “lenoši” a
“sabotéři” nesešli spolu.
Milada Teplá, e-mail: rostejnskamilada@seznam.cz, milada.tepla@natur.cuni.cz